Navigace
Obsah
Jižní okruh
Začátek trasy: hráz přehrady Slezská Harta
Konec trasy: Obec Valšov
Délka trasy: 21 km
Průběh trasy:
Počátek trasy vede od parkoviště, na kterém se nachází na informačních tabulích zajímavé informace o přehradě a také je zde stanoviště s textem o „naučné stezce Po Vulkanitech“.
Z parkoviště se vyjíždí křížením hlavní silnice mimo značenou cyklotrasu podél břehu přehrady, a to po „naučné stezce Po Vulkanitech“. Tento úsek naučné stezky, sjízdný po kvalitním asfaltovém povrchu, je dlouhý 2,2 km. 400 m od začátku se nachází odpočívadlo s informační tabulí naučné stezky, připomínající geologický vývoj v údolí řeky Moravice (GPS 49°53'25"N, 17°34'23"E).
O 800 m dále se odbočuje na křižovatce vlevo (je zde ukazatel) a pokračuje se nejprve po obslužné asfaltové komunikaci asi 950 m na křižovatku s hlavní silnicí č. 452, která je současně i cyklotrasou č. 6142. Z tohoto místa vede po odbočení vpravo 2,2 km dlouhý úsek cyklotrasy do obce Bílčice. Cestou se projíždí kolem činného lomu.
Bílčice jsou středně velká zemědělská obec na pravém břehu Moravice. Rozkládá se v pěkném prostředí 15 km na jihovýchod od města Bruntálu. Katastrální rozloha obce je 2 433 ha a žije 260 obyvatel. První zmínka je z roku 1410, kdy obec daroval Petr z Kravař a Plumlova městečku Dvorce. V této listině jsou Bílčice nazývány "villa Bilczicze". Nelehký život obyvatel Bílčic jako šternberských poddaných byl ztrpčován vedle běžných robotných povinností, vrchnostenských dávek a plateb, mimořádnými povinnostmi, neúrodou a drahotou, živelnými pohromami a válečnými událostmi. Tragicky se dotkly Bílčic v 2.polovině 15.století česko-uherské války. Již v roce 1715 postihla Bílčice morová epidemie, které podlehla řada obyvatel. V roce 1778 byla obec hlavním stanem císařské armády. Již v roce 1852 vznikla v této zemědělské obci významná textilní továrna. Vedle této továrny byly v obci také mlýny a pily a v okolí lomy. Od roku 1949 patří obec k okresu Bruntál. Součástí Bílčic je malá zemědělská obec Májůvka. První písemná zmínka je z roku 1397, kdy byla obec připsána k hradu Šterneku. Dříve čistě německá obec se zákupní rychtou připadla roku 1692 ke karloveckému panství. V roce 1865 byla poničena požárem.
Asi 3 km východně od obce se nalézají zbytky hradu Šternek, který byl založen pány ze Šternberka. První písemná zmínka je z roku 1397. Hrad je již od roku 1561 zmiňován jako pustý. Na zalesněném území jsou patrny zbytky příkopů a valů. Zbytky zříceniny jsou mimo turistické trasy pěší i cyklotrasy. V obci byla přádelna lnu, tkalcovna, mlýny, pily, lom. Dalším objektem k navštívení je jednolodní pozdně barokní farní kostel sv. Markéty z let 1781 - 1782, na elipsovitém půdorysu se severní sakristií a západní hranovitou věží. Interiér je členěný dvěma pilíři na tři pole, pruská klenba a lunety.Úpravy na tomto díle probíhaly v 19. stolůetí. Třetí zajímavou stavbou v obci je budova staré školy. Jedná se o přízemní, volně stojící , pozdně barokní budovu z konce 18. století s jednoduše řešeným průčelím zdobeným pouze profilovanou římsou. Na objektu je částečně břidlicová střecha a masivní dřevěná zvonička.
V obci Bílčice na první křižovatce odbočujeme vpravo a stále se držíme cyklotrasy č. 6142. Následuje přesun do obce Roudno, dlouhý 5 km. Silnice je asfaltová, velmi málo frekventovaná, vedoucí příjemným zvlněným terénem. Po ujetí 1,8 km můžeme využít odpočivadlo s naučnou tabulí na stezce Po Vulkanitech, ,
geologicky charakterizující místní Údolí Lesné (GPS 49°52'51.607"N, 17°32'53.509"E). Cestou dál, 1,6 km k další infotabuli, pojednávající o lávových proudech Velkého Roudného
(GPS 49°53'26.121"N, 17°32'8.107"E), lze pozorovat krajinu v okolí přehrady.
Ze stejného místa lze vystoupit na vrchol Velkého Roudného po Křížové cestě.
Křížová cesta Je zde celkem 15 zastávek, dřevěných desek s malbou, které jsou zřejmě opravené a novější, ale Křížová cesta vypadá, že nebude hojně navštěvovaná. Poslední zastávka je zhruba 200metrů za kaplí v lese a odtud můžeme klesat k obci Roudno kolem kamenných základů a desek s německými nápisy.
Od informační tabule (Velký Roudný) je to již do obce Roudno jen 1,7 km
. Popojedeme-li v obci na křižovatce vpravo asi 400 m, dostaneme se na břeh přehrady, kde jsou umístěna mola půjčovny loděk, kterou provozuje Český rybářský svaz.
Také zde nalezneme informaci o provozu lodní dopravy – vyhlídkové plavby.
Obec Roudno je středně velká zemědělská řadová ves podél komunikace, s přibližně 200 obyvateli. Rautenberk, německý název obce, byl ještě přesnější – „Roudenská Hora“. Pojmenování je jednoznačně od rudy, která se zde nachází – měděná, železná a zlatá. Zlato se nacházelo a rýžovalo i v nánosech řeky Moravice. Dokonce ještě za první republiky byl na svahu Roudného nalezen plíšek ryzího zlata.
První písemný doklad o obci je z roku 1397, který nasvědčuje, že Roudno muselo vzniknout již dříve. Část obce, kterou v 90. letech 20. století zatopila voda Slezské Harty, byla uváděná již v roce 1224. V zatopené části obce byl v roce 1546 postaven hamr. Ke konci 18. století zde byla zaznamenána těžba mědi. Na začátku 15. stol. patří Roudno k panství Dvorců. V 2. pol. 18. století majitel šternberského panství, vévoda z Minstrberku (vnuk českého krále Jiřího z Poděbrad), zakládá Karlovec a samostatné karlovecké panství, k němuž náleželo i Roudno. Panství dědí vévoda Virtmberský (zakladatel Nové Pláně) a roku 1693 ho prodává hrabatům Stratman, kteří založili Nové Valteřice (pocházeli z Dánska – Straetman). Ti ho prodávají Lichtnštejnům (místodržící Českého království a vévodové opavští), kteří ho vlastnili, včetně Roudna, až do roku 1945. K Roudnu patřil mlýn a pila, lom a pískovna. Její částí je osada Volárna, která vznikla ve 2. polovině 18. století na místě zrušené stáje.
V obci se nachází
Barokní kostel sv. Michala Archanděla– postavený v polovině 17. Století, s obnovenou fasádou a nátěrem střechy v r. 2009.
Rozhledna Velký Roudný byla postavena v roce 2007. Stavět se začalo v červnu roku 2007, na stavbu se spotřebovalo 18 tun modřínového dřeva. Na místě se jednotlivé části postavily s pomocí jeřábu a přeplátováním spojily na sebe. Slavnostně byla rozhledna otevřena v sobotu 27.10.2007. Hlavním investorem byla obec Roudno a Mikroregion Slezská Harta. Jde o 20 metrů vysokou dřevěnou konstrukci na betonových základech s krytou plošinou na vrcholu.Rozhledna shlíží z Velkého Roudného na kraj kolem přehrady Slezská Harta. Z rozhledny Je výhled na hřeben Hrubého Jeseníku, na Nízký Jeseník, Krnovsko, Opavsko, Beskydy a Oderské vrchy.
Zděná kaplička – postavena v roce 1933 a zrekonstruována v roce 1998, u kapličky je železná schránka s vrcholovou knihou.
Čertův kámen – velký tufový kámen nalezneme nedaleko vrcholu Velkého Roudného. K tomuto kameni se váže pověst o souboji Boha s ďáblem, ti se o kámen přetahovali a na kameni tak můžeme spatřit otisk šlépěje a rýhy po čertovských drápech.
Od křižovatky na téměř samém konci obce u břehu přehrady je poměrně velké stoupání až na křižovatku silnice vedoucí do Křišťanovic. Stoupání je v délce 1,3 km s převýšením 100 m. Po ujetí 470 m najdete budovu obecního úřadu (GPS 49°53'51.768"N, 17°30'57.694"E).
O 200 m dál je Kostel sv. Michala Archanděla(GPS 49°53'47.665"N, 17°30'47.470"E).
Z tohoto místa v obci je jedno z výchozích stanovišť pro výstup na vrchol Velkého Roudného, kde se nachází Rozhledna Velký Roudný (GPS 49°53'26.000"N, 17°31'24.000"E)
a kaplička (GPS 49°53'26.000"N, 17°31'24.000"E). 
Výstup je dlouhý 1 km s převýšením 195 m. V blízkosti rozhledny jižním směrem se ještě nachází Čertův kámen.
Od kostela na silniční křižovatku ujedeme 600 m a zde odbočíme vpravo, směr Valšov. Stále jedeme po cyklotrase č. 6142. Do Valšova sjíždíme 10 km po kvalitní silnici. Cestou projíždíme osadou Volárna, náležející k obci Roudno, kde je nabíjecí stanice elektrokol (GPS 49°53'30.808"N, 17°29'4.232"E). Až u silniční křižovatky, s odbočkou do Rýmařova, se napojujeme na cyklotrasu č. 6161. Další průběh jízdy je popisován v „páteřní trase“.
Severní okruh
Začátek: v obci Leskovec nad Moravicí
Konec: obec Dlouhá Stráň, křižovatka č. tras 6161 a 6162
Délka trasy: 27 km
Průběh trasy:
Jízda začíná na křižovatce cyklotras č. 503 a 6162, na silnici č. 459 ve směru na Horní Benešov. Cyklotrasou č. 503 se jede po silnici 3,1 km, poté se odbočí vlevo na lesní cestu a stále po trase č. 503 zvlněným, rovinatým úsekem, ideálním pro cykloturistiku, se pokračuje po zaježděné penetraci
v délce 5 km až na silnici č. I/11 spojující H. Benešov a Bruntál. Křížením hlavní silnice se vydáme po penetraci lesní cestou směrem k Miloticím nad Opavou. Po ujetí 1,9 km je možné se zastavit a odpočinout si na lavičkách přístřešku (49.9820675N, 17.5659822E).
Dalším pokračováním jízdy po 1,4 km projíždíme rovně křižovatkou a po dalších 300 m lze cestou spatřit pozůstatek prvorepublikového opevnění
(GPS 49°59'31.550"N, 17°33'58.341"E) a následně po 400 m jiný bunkr označený číslem 148
(GPS 49°59'42.654"N, 17°34'11.642"E).
Betonové pevnosti. Vlastní výstavba opevnění byla zahájena v roce 1935. K řízení prací bylo založeno Ředitelství opevňovacích prací, v čele s brigádním generálem Karlem Husárkem. Tento voják se stal symbolem budování opevnění. Podle dochovaného záznamu z jednání Nejvyšší rady obrany státu se dozvídáme, že výstavba opevnění byla tehdy považována za jedinou reálnou šanci, jak čelit obrovské vojenské přesile.
V průběhu příprav a výstavby čs. opevnění v letech 1935 a 1936 bylo zjišťováno, že nebude reálné postavit podél celé hranice souvislou linii těžkého opevnění. Velitel Ředitelství opevňovacích prací gen. Husárek prosadil v listopadu 1937 plán, který počítal s výstavbou dvou sledů moderních objektů lehkého opevnění vlastní čs. konstrukce po celé délce hranice. Na svět tak z rýsovacích prken přišel jeden z nejdokonalejších fortifikačních prvků v tehdejší Evropě, lidově nazývaný „řopík“. Opevněné pásmo tvořil souvislý řetěz kulometných stanovišť v jednom až třech sledech vzdálených od sebe 100 až 600 m, situovaných tak, aby se jednotlivé objekty vzájemně kryly palebným vějířem. První sled tvořil souvislou palebnou přehradu a měl klást nepříteli hlavní odpor. V první linii se vždy stavěly méně zranitelné objekty s boční palbou, ve druhé linii se objevují objekty s čelní a kosou palbou. Mezi jednotlivými objekty v linii se zřizoval zákopový systém a protipěchotní překážky. Zesílené objekty se pak vkládaly do linie těžkých objektů pro vykrytí míst, kam nedosáhla palba těžkých objektů. V úsecích, kde byla obrana postavena na těžkém opevnění, se řopíky většinou budovaly za linií a jejich úkolem byla likvidace zbytků nepřátelských jednotek proniknuvších pásmem obrany těžkých objektů. Výjimečné však nejsou ani případy předsunuté linie lehkého opevnění (např. při západním okraji Opavy).
Železobetonové stěny a stropy řopíků o tloušťce 80 až 120 cm odolávaly palbě lehkých zbraní i přímým zásahům dělostřeleckého granátu ráže 10 cm. Dokonalé střílny s lafetami umožňovaly použití všech typů kulometů z výzbroje čs. armády, ale i samopalu vz. 38, případně protitankové pušky. Některé varianty řopíků umožňovaly i použití protitankového kanónu vz. 34 nebo vz. 37.
Posádku tvořilo 4 – 6 mužů, kteří byli cvičeni i pro noční střelbu podle panoramatického nákresu okolí. Na rozdíl od objektů těžkého opevnění (pěchotních srubů a tvrzí) řopíky nebyly uzpůsobeny pro dlouhodobější pobyt posádky. Také zbraně ani střelivo nebyly v objektech trvale uloženy. Posádka měla v objektu působit jen po dobu bojové akce. Vzhledem k předpokládané životnosti pevnůstky v boji – cca 48 hodin, čemuž odpovídaly i minimální zásoby střeliva a potravin.
Obranu bezprostředního okolí pevnůstky zajišťovaly skluzy pro obranné granáty. Do výbavy pevnůstek patřily periskopy, pancéřové dveře a mříže. Čelní stěny objektů byly chráněny kamennou rovnaninou a maskovány travním porostem, takže dobře splývaly s terénem. Pevnůstky vz.37 se stavěly ve více než 100 variantách, průměrná cena běžných typů se pohybovala kolem 30 tis. Kč bez nákladů na zbraně. Za 13 měsíců před Mnichovskou kapitulací bylo postaveno 9 600 pevnůstek vz.37.
O kvalitách čs. opevnění se Němci přesvědčili bezprostředně po záboru našeho pohraničí, kdy provedli cvičnou výsadkovou operaci za linii lehkého opevnění a snažili se ji prorazit. Akce skončila fiaskem. Po těchto zkušenostech se německé velení nechalo slyšet, že dobývat opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti by pro první sledy německé armády znamenalo 100 % ztráty.
Lesní altán
je cyklistům k dispozici od tohoto bunkru po ujetí 1,7 km na křižovatce tras č. 503 a 6073 před táhlým sjezdem k Milotickému nádraží. Ve sjezdu je možné se ještě zastavit po ujetí 2,3 km u další pevnůstky A-160 a nahlédnout do ní (50.0108594N, 17.5598072E).
Stálým klesáním v délce 1,4 km přijedeme ke křižovatce, kde se odpojíme od trasy č. 503 (směr Krnov) a dále již pokračujeme po trase č. 6073 k Miloticím nad Opavou.
Cestou ještě přejíždíme železniční tratě u vlakového nádraží, které je křižovatkou vlakových směrů na Bruntál, Krnov a Vrbno p. Pradědem.
Od přejezdu už jen 300 m ke křižovatce, kde odbočením vlevo najedeme na trasu č. 6161.
V pozvolném stoupání se blížíme po silnici
k obci Milotice nad Opavou. Tento úsek od křižovatky až k silnici I/11, na horním konci obce, je dlouhý 4,1 km. Asi v polovině úseku se nachází budova, kde je Muzeum nábytku (49°59'45.085"N, 17°32'32.011"E) www.i-muzeumnabytku.estranky.cz, které nabízí expozici nábytku z ohýbaného dřeva a starožitného nábytku. Pořádají se zde rovněž výstavy, přednášky a akce. Najdete zde především sedací nábytek. Objekt slouží i jako Restaurátorská škola, zaměřená na uměleckořemeslné zpracování dřeva. Objekt lze využít i k ubytování a také poslouží jako místo pro dobití baterie elektrokola.
Ve vzdálenosti 830 m od muzea ve směru jízdy je budova obecního úřadu (49.9899261N, 17.5363719E).
Milotice nad Opavou s 410 obyvateli leží severozápadním směrem od města Horní Benešov. Západním směrem od obce se rozkládá město Bruntál a jižním směrem je vodní nádrž Slezská Harta. Součástí obce Milotice je osada Jelení, která navazuje na jižní okraj obce. Obec je obklopena zalesněnými stráněmi okolních kopců. Severním směrem od obce je viditelná linie bunkrů, které byly vystavěny na obranu hranice ve 30. letech 20. století. První zmínka o obci pochází z roku 1288. Obec nechal založit Milota z Dědic ze šlechtického rodu Benešiců a odtud plyne název obce Milotice. Počátkem 20. století na území obce začaly pracovat nově vybudované tkalcovna a barvírna látek, továrna na výrobu laků a cihelna. V roce 1929 byl zahájen provoz české školy v Miloticích. Farní kostel Nanebevzetí panny Marie v Jelení byl postaven v letech 1675 až 1676 (49°59'2.453"N, 17°31'46.410"E). V Miloticích byla v roce 1888 vystavěna hřbitovní kaple Nanebevzetí panny Marie.
Překřížením silnice I/11 již trasa směřuje k obci Dlouhá Stráň, kde na jejím dolním konci se napojuje na cyklotrasu č. 6162 směřující do Razové. Tato část cyklotrasy ve směru od Milotic n.O. je dlouhá 4,1 km. K obecnímu úřadu (49°57'42.109"N, 17°30'5.700"E) v Dlouhé Stráni dorazíme po ujetí 3,1 km .
Na horním konci obce (GPS 49°57'48.972"N, 17°30'11.064"E) lze vyhledat objekt, kde se nachází možnost prodobití baterie elektrokola.
Pro pokračování do Leskovce n. M. lze využít popis uvedený v „páteřní trase“ – napojení na trasu č. 6162.
